Epizoda I: Bitva o otázky, samé otázky

Život je plný otázek. Už když jste malé dítě, které se ještě plně neadaptovalo na prostor, který lze charakterizovat tím, že není děloha, v hlavě se vám objevují mraky otázek, jako např. kam jde ten zelený panáček na semaforu, proč mě oslovují neznámí důchodci v tramvaji nebo proč jsem včera večer viděl tatínka jít si do lednice pro pivo v maminčině sukni? Na většinu z těchto otázek lze racionálně odpovědět.

Jsou však i otázky, na které odpovědět nelze, což ale není vůbec špatně. Nebýt těchto otázek, neměli bychom antickou filosofii, existencialismus nebo televizní soutěž O poklad Anežky České. Lidé na tyto otázky bez odpovědí reagují dvěma možnými způsoby. První je, že si jako každý správný životem ošlehaný mládežník řeknou: „njn“, kopnou do sebe absinth v těsném závěsu za tequilou a usnou na něčem tvrdém a vlhkém. Druhý způsob reakce je, že se člověk s neexistujícími odpověďmi nesmíří a tyto otázky mu budou neustále hlodat v hlavě jako hryzci vodní v zahradách na březích vodních toků.

To se pak jednoho dne takový člověk octne třeba na podnikovém večírku u čokoládové fontány, a když už se takřka dotkne mangem napíchnutým na párátku jediné hnědé tekutiny na světě, jež nevyvolává negativní asociace, blikne mu v hlavě ona otázka: „Co je smysl života?“, „Co přijde po smrti?“, „Které zvíře na téhle planetě je nejzajímavější ze všech?“

A teprve až se tento člověk po dlouhých letech octne na smrtelné posteli, zjistí, že odpověď měl celý život přímo před nosem a že je tak prostá, až se mu chce smát. Zjistí, že celou tu dobu byla nejzajímavějším zvířetem pochopitelně vydra mořská, protože má na kůži kapsy, do kterých si schovává své oblíbené kameny, a protože když v noci spí na vodní hladině, tak u toho drží jinou vydru za tlapku, aby si vzájemně neuplavaly.

Epizoda 0: Bitva o namazaný chleba

Lidem v zemích prvního světa se občas stává, že když se ráno zvednou z postele, dostanou nějaký stupidní nápad. Například začít chovat vakorejsky, v horším případě otevřít si bar, ve kterém se bude pít gin tonic ze zavařovaček s brčkem, a v tom úplně nejhorším založit si blog. To poslední se mi stalo dnes ráno. Popravdě jsem měl již možnost koketovat s blogy v minulosti, nicméně jak se snažil sdělit již Jan Ámos Komenský ve svém Labyrintu světa a lusthauzu srdce: Život je hledání (a Ježíš se ve slunečních brýlích hledá docela blbě).

Svůj první blog jsem si zřídil před dávnými věky za časů mýtů a legend, kdy antičtí bohové byli malicherní a krutí a stíhali lidstvo útrapami, na idnes.cz. Pravdou je, že články se tam velice snadno dostaly k velkému počtu čtenářů a byly sdíleny jako hampejznice za časů dobré královny Viktorie, nicméně prostředí to pořád bylo poněkud nepřátelské. Valná většina mých kolegů a kolegyň věnovala největší prostor polemikám o tom, na jaký tichomořský ostrov deportovat jaké menšiny, či zda to za totáče bylo dobré, lepší, nejlepší nebo upe nejvíc. Není tedy divu, že mé tehdejší články o internetových kočkách a pravopisných chybách v jídelácích nádražních hospod byly v tomto prostředí nervózní jak Hitler v synagoze. 

V o něco pozdější době jsem zkoušel blog o počítačových hrách doplněný komiksy o životě dvou pečivových kamarádů – chleba a rohlíka, který byl i přes velkou dávku všudypřítomné pšenice relativně příjemným místem. I jeho čas se však jednoho dne naplnil.

Během mazání chleba k snídani (tentokrát reálného, nikoli komiksového) jsem tedy přemýšlel nad konceptem tohoto nového blogu. Foodblog to pravděpodobně nebude, neboť mi nesluší vintage šaty a mé cupcaky jsou spíš než k jídlu vhodné k rozbíjení výloh během násilných nepokojů. Knižní blog to také nebude, protože nemám fotogenický hrnek na kávu, se kterým bych mohl fotit knihy na instagram. Lifestyle blog to zřejmě taky nebude, protože definovat lifestyle blog je skoro stejně šílené jako definovat postmodernismus.

Vypadá to tedy na krátké postřehy a příhody z dnešního roztomile děsivého světa, kde každý chtě nechtě dennodenně vedeme své žabomyší války, o kterých se potom svěřujeme lidem, které to více či méně zajímá. To stejné se tedy bude dít i na tomto blogu, jen to bude doplněné o rozverné komiksové podobenky ze života dvou nerozlučných přátel myšáka a žabáka! Není to úplně svíčková wellington mezi blogovými koncepty, ale jak pravil Homér: „Lepší než drátem do oka“.