Epizoda I: Bitva o otázky, samé otázky

Život je plný otázek. Už když jste malé dítě, které se ještě plně neadaptovalo na prostor, který lze charakterizovat tím, že není děloha, v hlavě se vám objevují mraky otázek, jako např. kam jde ten zelený panáček na semaforu, proč mě oslovují neznámí důchodci v tramvaji nebo proč jsem včera večer viděl tatínka jít si do lednice pro pivo v maminčině sukni? Na většinu z těchto otázek lze racionálně odpovědět.

Jsou však i otázky, na které odpovědět nelze, což ale není vůbec špatně. Nebýt těchto otázek, neměli bychom antickou filosofii, existencialismus nebo televizní soutěž O poklad Anežky České. Lidé na tyto otázky bez odpovědí reagují dvěma možnými způsoby. První je, že si jako každý správný životem ošlehaný mládežník řeknou: „njn“, kopnou do sebe absinth v těsném závěsu za tequilou a usnou na něčem tvrdém a vlhkém. Druhý způsob reakce je, že se člověk s neexistujícími odpověďmi nesmíří a tyto otázky mu budou neustále hlodat v hlavě jako hryzci vodní v zahradách na březích vodních toků.

To se pak jednoho dne takový člověk octne třeba na podnikovém večírku u čokoládové fontány, a když už se takřka dotkne mangem napíchnutým na párátku jediné hnědé tekutiny na světě, jež nevyvolává negativní asociace, blikne mu v hlavě ona otázka: „Co je smysl života?“, „Co přijde po smrti?“, „Které zvíře na téhle planetě je nejzajímavější ze všech?“

A teprve až se tento člověk po dlouhých letech octne na smrtelné posteli, zjistí, že odpověď měl celý život přímo před nosem a že je tak prostá, až se mu chce smát. Zjistí, že celou tu dobu byla nejzajímavějším zvířetem pochopitelně vydra mořská, protože má na kůži kapsy, do kterých si schovává své oblíbené kameny, a protože když v noci spí na vodní hladině, tak u toho drží jinou vydru za tlapku, aby si vzájemně neuplavaly.