Epizoda V: Bitva o roztočené podtácky

Před nedávnem jsem narazil na tento velmi inspirativní článek o rebelské ovci, která se šest let vyhýbala stříhání své vlny tím, že se ukrývala v jeskyni. Hned jsem si samozřejmě pomyslel, jak je ta ovce úžasná a skvělá a jak bych se s ní strašně rád setkal a popovídal si, protože i já sám nesmírně rád ve volném čase bojuji proti systému - zejména tím, že oplatky „BeBe Dobré ráno“ jím večer. Pak jsem si ale uvědomil, že je to dosti nereálné, protože bychom si spolu asi moc nerozuměli. Přeci jen krom revolucionářského ducha nejspíš nic společného nemáme, neboť nevím v podstatě téměř nic o jedení trávy (jelikož nejsem vegan), bečení a postávání uprostřed zelené pláně.

Sociální interakce může být v podobných situacích vcelku problematická. Nabízí se otázka, proč vlastně ufologové tolik touží po příletu mimozemšťanů a kultisté po reinkarnaci démonů z nejnižších sfér na tento svět? Celá situace by kvůli absenci společných zájmů v obou případech dopadla tak, že by při snaze o vzájemnou komunikaci zástupci obou stran jen pokukovali po hodinkách, točili s podtácky na stole a vymýšleli si, že už musí jít, protože jim za chvíli začíná pilates nebo hot yoga. Když pak mimozemšťané odletí zpátky na domovskou planetu a démoni zpátky do temných hlubin, budou si s lidmi jen vzájemně na Facebooku lajkovat fotky z dovolených a o narozeninách psát na zdi „Vše nej“. Odlišné by to mohlo být pouze v případě, že by ti mimozemšťané měli podobu obřích lidožravých brouků, kteří by lidstvo rozkousali a spálili kyselinou, což by alespoň mělo nějakou důstojnou tečku.

Může se tedy zdát, že některé bariéry v sociální interakci se přeskakují obdobně náročně jako překážky na dostizích pro obézní koně, ale není to bez možnosti řešení. Východiskem je nalézt nějakou aktivitu, kterou spolu dvě bytosti mohou vykonávat, i pokud mnoho společného nemají. Ufologové mohou s mimozemšťany jít do Ikey ohmatávat skříně a obdivně u toho pokyvovat hlavou, kultisté si mohou s démony pouštět na YouTube rozkošná videa pand na skluzavkách a já si mohu s anarchistickou ovcí kupříkladu zahrát Osadníky z Katanu. Celé by to pravděpodobně skončilo tím, že by skopla stůl a rozžvýkala všechny akční karty, nicméně to ještě nemusí znamenat, že by to byl špatně strávený večer (špatně strávené by byly pouze ty akční karty). Tak se mějte rádi a lámejte bariéry stejně tak, jako lámete oplatky ke kávičce.

Epizoda IV: Bitva o broskve

Když jsem si v dnešním horkém dni šel do nedalekého Tesca koupit cider a sojový suk, uviděl jsem na ulici malého psa, který se samovznítil. Připomnělo mi to zábavný příběh o tibetském mnichu, který mi během mého putování do Betléma pověděl v Moldavsku slepý arménský stařec s vousem ve tvaru lopaty na cement zlomené během proletářské revoluce.

Tento mnich vyrůstal ve velmi chudé rodině, která se dennodenně potýkala s hladem, dobovými nemocemi a všeobecným strádáním. Nedaleko od nich bydlel bohatý farmář, kterému na zahradě rostla broskvoň, jež produkovala ty nejnádhernější plody v celém širém kraji – tak nádherné, že staré dámy v Lidlu by se o ně pobodaly svými ostrými lokty. Jakožto malý chlapec stával mnich celé dny za plotem farmy a pozoroval ty obrovské, šťavnaté a sytě barevné koule, kterými byla koruna stromu ze všech stran hustě obklíčena. Když však jednoho rána chlapec opět k plotu přišel, spatřil farmáře, kterak má v ruce louč a onu nádhernou broskvoň bez milosti podpaluje a nechává shořet, stejně jako text písně Peacock od Katy Perry nechává shořet vaši chuť do života. Chlapci v tu ránu tekly slzy z očí a volal na farmáře, proč tento hrůzný čin udělal. Kupodivu to nebylo proto, že by farmář chtěl udělat broskvovou pálenku, ani protože by byl předkem Kurta Cobaina a řídil se heslem „lepší rychle shořet než pomalu vyhasnout“. Farmář se s bolestí ve vrásčité tváři zahleděl chlapci do slzavých očí a pravil: „Některé věci jsou pro tento svět příliš krásné.“

Jde nepochybně o velmi inspirativní historku, neboť nám zcela jasně sděluje, že lidé dělají kraviny nejen v reálu, ale také ve fiktivních světech zenových příběhů. Pokud ale někdy náhodou uvidíte někoho, kdo pálí broskvoně, rychle si vezměte ručník, namočte ho do nejbližší studny či skulptury s vodními prvky, přispěchejte k místu požáru a pleskněte tímto mokrým ručníkem daného žháře přes hýždě. Bolí to jak čert.

Epizoda III: Bitva o kapku vína, kterou neměli

Jelikož jsem již nějakou dobu single a už mě přestává bavit pozorovat všudypřítomné zamilované páry, které navíc díky vysokým teplotám takřka vtékají v jednu celistvou louži kapaliny, rozhodl jsem se pořídit si pásku přes oči na běžné nošení. Při mém následném pobytu na ortopedické klinice jsem se přítomných lékařů a zdravotních sester ptal, co je pro dnešní dívky atraktivní, abych věděl, kde začít. Mezi třemi nejčastějšími odpověďmi byly peníze, masivní penis a palčivé otázky dnešní doby. Z různě se variujících důvodů jsem se rozhodl vzít to přes třetí kategorii.

Palčivé otázky dnešní doby mi nikdy nebyly zcela cizí, kupříkladu před několika dny jsem přijal několik imigrantek v podobě čtyř černých třináctek. Jelikož však nemám rád chození okolo horké kaše a radši ji dám vychladit, rozhodl jsem se věnovat té nejpalčivější ze všech palčivých otázek, a sice existenci komárů. Pokud nejste pravidelným dárcem krve, či přední fanynkou finské black metalové kapely, pravděpodobně vám nikdo nepije krev více než tyto létající bestie. Jistě se po ránu také probouzíte se svěděním různých míst na těle a jediné po čem toužíte je pomstít se těm komářím bestiím a vykoupat se v jejich krvi (technicky vzato ve své krvi, ale nezabíhejme do příliš velkých detailů). 

Začal jsem tedy zkoumat různé techniky obrany proti těmto bestiím z blíže neočíslovaného kruhu pekelného a věnoval jsem se jak způsobům konzervativním (plácačky), tak moderním (elektronické odpuzovače komárů), ale navíc i způsobům metafyzickým (odmítnutí existence komárů). Při výzkumu moderních technik jsem se také dotkl tématu teologického, neboť při zapojování odpuzovače do elektřiny sice komáři z mého pokoje vymizeli, ale zato na mě bylo sesláno devět ran egyptských, neboť v zápětí do místnosti přiměřeně vesele přicválalo několik kobylek (v příbalovém letáku to možná napsané bylo, ale nevím – tl;dr).

Nechci zde spoilerovat výsledky svého výzkumu, protože bych mohl dopadnout podobně bídně jako Jon Sníh na konci 5. řady Hry o trůny. Pouze zveřejním velmi názorný, intuitivní a barevně pestrý koláčový graf znázorňující kolik % swagu jsem vypracováním studie získal (umístěn je uprostřed článku). Jde o relativně slušný koncentrát, který má potenciál úspěšně soupeřit s džusy Happy day.

Epizoda II: Bitva o pavoučí končetiny

Příjemný žhavý den na planetě Arrakis! Jistě se vám honí hlavou dvě věci: a) Kdo ovládá koření, ovládá vesmír! b) Čím to, že od posledního článku uplynul již měsíc a půl? Důvody existují opět dva! Tím prvním – více elegantním – je, že ve fikčním univerzu žabomyších válek byla začátkem června podepsána dohoda o neútočení a její platnost vypršela dnešním dnem. Druhým důvodem byla škaredá vytíženost autora blogu spojená se smíšenými pocity.

Smíšené pocity podobně jako Karla Gotta netřeba dlouze představovat. Smíšené pocity můžete mít kupříkladu ve chvíli, kdy vám po stěně ložnice leze obrovský pavouk, kterého sice vaše kočka velmi urychleně zakousne, ale následně, když se s ní mazlíte, vám olízne tvář a zanechá vám na ní různě namixované části pavoukova těla. To je pak člověk nucen strávit několik minut na balkóně, s prázdným výrazem ve tváři hledět do dáli a následně si jít na Youtube pustit kompilaci videí, na kterých si kočky hrají s tiskárnami, aby se zbavil PTSD a připomněl si, že jsou to ve skutečnosti roztomilá a silly stvoření, nikoli pavoučí variace na meat wagon z počítačové hry Warcraft III.

Žabomyší války však od dnešního dne vesele pokračují dál a očekávají nás další epické bitvy. Podobně epické jako ty, které ve svých písních Richard Krajčo s českým jazykem! Stay tuned!

Epizoda I: Bitva o otázky, samé otázky

Život je plný otázek. Už když jste malé dítě, které se ještě plně neadaptovalo na prostor, který lze charakterizovat tím, že není děloha, v hlavě se vám objevují mraky otázek, jako např. kam jde ten zelený panáček na semaforu, proč mě oslovují neznámí důchodci v tramvaji nebo proč jsem včera večer viděl tatínka jít si do lednice pro pivo v maminčině sukni? Na většinu z těchto otázek lze racionálně odpovědět.

Jsou však i otázky, na které odpovědět nelze, což ale není vůbec špatně. Nebýt těchto otázek, neměli bychom antickou filosofii, existencialismus nebo televizní soutěž O poklad Anežky České. Lidé na tyto otázky bez odpovědí reagují dvěma možnými způsoby. První je, že si jako každý správný životem ošlehaný mládežník řeknou: „njn“, kopnou do sebe absinth v těsném závěsu za tequilou a usnou na něčem tvrdém a vlhkém. Druhý způsob reakce je, že se člověk s neexistujícími odpověďmi nesmíří a tyto otázky mu budou neustále hlodat v hlavě jako hryzci vodní v zahradách na březích vodních toků.

To se pak jednoho dne takový člověk octne třeba na podnikovém večírku u čokoládové fontány, a když už se takřka dotkne mangem napíchnutým na párátku jediné hnědé tekutiny na světě, jež nevyvolává negativní asociace, blikne mu v hlavě ona otázka: „Co je smysl života?“, „Co přijde po smrti?“, „Které zvíře na téhle planetě je nejzajímavější ze všech?“

A teprve až se tento člověk po dlouhých letech octne na smrtelné posteli, zjistí, že odpověď měl celý život přímo před nosem a že je tak prostá, až se mu chce smát. Zjistí, že celou tu dobu byla nejzajímavějším zvířetem pochopitelně vydra mořská, protože má na kůži kapsy, do kterých si schovává své oblíbené kameny, a protože když v noci spí na vodní hladině, tak u toho drží jinou vydru za tlapku, aby si vzájemně neuplavaly.

Epizoda 0: Bitva o namazaný chleba

Lidem v zemích prvního světa se občas stává, že když se ráno zvednou z postele, dostanou nějaký stupidní nápad. Například začít chovat vakorejsky, v horším případě otevřít si bar, ve kterém se bude pít gin tonic ze zavařovaček s brčkem, a v tom úplně nejhorším založit si blog. To poslední se mi stalo dnes ráno. Popravdě jsem měl již možnost koketovat s blogy v minulosti, nicméně jak se snažil sdělit již Jan Ámos Komenský ve svém Labyrintu světa a lusthauzu srdce: Život je hledání (a Ježíš se ve slunečních brýlích hledá docela blbě).

Svůj první blog jsem si zřídil před dávnými věky za časů mýtů a legend, kdy antičtí bohové byli malicherní a krutí a stíhali lidstvo útrapami, na idnes.cz. Pravdou je, že články se tam velice snadno dostaly k velkému počtu čtenářů a byly sdíleny jako hampejznice za časů dobré královny Viktorie, nicméně prostředí to pořád bylo poněkud nepřátelské. Valná většina mých kolegů a kolegyň věnovala největší prostor polemikám o tom, na jaký tichomořský ostrov deportovat jaké menšiny, či zda to za totáče bylo dobré, lepší, nejlepší nebo upe nejvíc. Není tedy divu, že mé tehdejší články o internetových kočkách a pravopisných chybách v jídelácích nádražních hospod byly v tomto prostředí nervózní jak Hitler v synagoze. 

V o něco pozdější době jsem zkoušel blog o počítačových hrách doplněný komiksy o životě dvou pečivových kamarádů – chleba a rohlíka, který byl i přes velkou dávku všudypřítomné pšenice relativně příjemným místem. I jeho čas se však jednoho dne naplnil.

Během mazání chleba k snídani (tentokrát reálného, nikoli komiksového) jsem tedy přemýšlel nad konceptem tohoto nového blogu. Foodblog to pravděpodobně nebude, neboť mi nesluší vintage šaty a mé cupcaky jsou spíš než k jídlu vhodné k rozbíjení výloh během násilných nepokojů. Knižní blog to také nebude, protože nemám fotogenický hrnek na kávu, se kterým bych mohl fotit knihy na instagram. Lifestyle blog to zřejmě taky nebude, protože definovat lifestyle blog je skoro stejně šílené jako definovat postmodernismus.

Vypadá to tedy na krátké postřehy a příhody z dnešního roztomile děsivého světa, kde každý chtě nechtě dennodenně vedeme své žabomyší války, o kterých se potom svěřujeme lidem, které to více či méně zajímá. To stejné se tedy bude dít i na tomto blogu, jen to bude doplněné o rozverné komiksové podobenky ze života dvou nerozlučných přátel myšáka a žabáka! Není to úplně svíčková wellington mezi blogovými koncepty, ale jak pravil Homér: „Lepší než drátem do oka“.